Vladislav Ptašnik píše: Vikajärvi Memorial Regatta, část 1/5 (Cesta)


Zima je za dveřmi, ale to neznamená, že by se na poli jachtingu nedělo nic zajímavého. Ba naopak! Sezóna ledních jachet totiž začala a díky dobrodruhovi Vladislavovi Ptašnikovi se můžete zúčastnit otevíracího závodu až na polárním kruhu. Následující řádky jsou prvním z pěti dílů, které díky ochotě autora vyjdou v následujících dnech.


ilustrační foto

Víte, co má CompoTech DN stěžeň společného se severním polárním kruhem? Totéž, co třeba tři vlajkové čnělky na vrcholcích stěžňů Maltézského Falconu nebo karbonový nosník „Tata“, vyrábějící nejlevnější auto v Indii: Jsou prostě tam.

Hlásím se vám od jezera Jerisjärvi ve Finsku, kam jsem právě dorazil autem. Na střeše DN jachtu a osm DN CompoTech stěžňů. Chci se zde zúčastnit závodu Vikajärvi Memorial Regatta. Ten je tradičním otvíracím závodem finské závodní sezony. A nejen finské. Je to první závod sezony ledních jachet na světě a tak zpravidla přiláká i početnou mezinárodní účast včetně těch nejlepších.

Letošní léto za moc nestálo. Podzim se nám to snaží vynahradit. Bylo nádherné babí léto, jako dlouho ne. A to je právě špatně. Kvůli přílišnému teplu museli finští pořadatelé posunout místo závodu mnohem více na sever, než v jiné roky. Ano, až za polární kruh. Jasně, že severní. Mimochodem, víte, co to vlastně je? Pojem ze školy zná každý, ale schválně, co to je? Já si třeba nevzpomněl. Takže zjednodušeně: Nejjižnější místo, kde o letním slunovratu Slunce svítí 24 hodin. Vůbec nezapadne. Ale pozor, jako vždy, věc má i odvrácenou stránku. O zimním slunovratu, kdy je u nás nejkratší den, tady žádný den vůbec není. Zdejší nejdelší noc v roce má 24 hodin. Třeba dnes tady zapadlo Slunce ve už ve tři odpoledne a od čtyřech je tma jako v pytli, zítra ráno vyjde až v devět a postupně bude stále hůř.

První den cesty, pondělí
Cesta byla dlouhá. Původně jsme měli jet ve dvou. Třeba příště. Takže žádné divočení a přemáhání spánku. Vyjel jsem v pondělí 14.11. po poledni. Dopoledne při montáži zahrádky na střechu bylo -6 stupňů. Nebude lepší zůstat doma? Polední slunce ale zařídilo +10 stupňů, tak jsem s chutí vyrazil. První část cesty byla ale nakonec hnusná a nepříjemná. Přízemní mlhy, ve kterých bylo pod nulou, viditelnost mizerná až žádná, rychlost postupu malá…Až před Berlínem se konečně vyjasnilo a jelo to, jak se patří. Do Rostocku jsem dorazil právě včas na to, abych se nalodil na trajekt do Trelleborgu, jako úplně poslední auto a bez jakéhokoli čekání. Chvíli poté, co zaklapla vrata trajektu, se loď dala do pohybu. Šup do kabiny na pár hodin spánku, ráno v půl sedmé znovu za volant. Urazil jsme prvních 750 km.

Druhý den cesty, úterý
Zbývá urazit dalších 2 050 km z celkových 2 800 km. Ráno v Trelleborgu při výjezdu z lodi opět mlha a až do svítání se to belhalo. Pak se vyčasilo a nastal nádherný slunečný den bez jediného mráčku a téměř bez větru. Smažím to do Stockholmu, a pak dále na sever podél západního pobřeží Botnického zálivu. Nestavím v žádném městě, mám jiný cíl. Ale i tak, to, co vidím okolo silnice, je hezké. Švédsko je nádherné. Lesy, žula, jezera. Skály, voda, dřevo. Moře. Oblé skály, měkká voda, zelené lesy. Nebe. A pořád dokola, vůbec se to neomrzí.

Vidím ale i dost paneláků, a často fakt horších než u nás. Co je ale zajímavé – skoro v každém okně svítí lampička. K tomu hezky nařasený závěs a bez záclon. Inu protestanti. Vypadá to ale moc hezky, a to i v oněch panelácích. Ovšem teď už je mi jasné, proč dělá IKEA takové kšefty. Končím v Örnsköldsviku, rovnou do postele, ani nejdu na večeři. Stejně jenom sedím v autě a nic nedělám…Urazil jsem dalších 1200 km.

Třetí den cesty, středa
Dnes mi zbývá posledních 800 km. Dnes večer tam budu. Čím víc na sever, tím horší cesty a tím pomaleji pojedu. Zatím si nelze na nic stěžovat, silnice je perfektní, říkám jí západobotnická magistrála. Většinou má celkem tři pruhy. Chvíli jedete po jednoproudé silnici a protisměr má dva pruhy. Pak se to vymění, protisměr v jednom pruhu a v našem směru jsou dva. A v tu chvíli lze bezpečně předjíždět. Protisměr je vždy oddělen sloupky spojenými ocelovými lany. Celá silnice je oplocena, takže se na ni nedostane zvěř. Funguje to dobře, provoz je plynulý. Maximální rychlost je 110 km. Místní jedou tak 120 km. Cizinci ještě víc…

Čím víc se dostávám na sever, tím více se mi zdá, že se nacházím na vysoko položené náhorní plošině. Porost borovic a bříz je nižší, všude vykukují hromady ošlehaných a povětřím notně opracovaných skal. V tu ránu na vás ale vykoukne kousek moře nebo přejedete nějaký úzký dlouhý záliv. Takže jaká náhorní plošina. Sotva ale moře zmizí z dohledu, pocit vysokých hor je zpátky. Skoro mi až dochází kyslík.

Jsem už pěkně daleko od domova, jako ještě nikdy. Zazpíval jsem si hymnu. No, nejsem pako. Ano, doma by mě to nenapadlo. I když občas při při hokeji si ji broukám, ale slova často nevylovím, ani frázování nic moc. Ale dneska se mi to povedlo a vzpomněl jsem si na všechna slova. Kupodivu. No upřímně, vlastenci, kdo dáte hymnu dohromady? Zkuste si to. My prostě nejsme Američani.

Opouštím magistrálu, která se stáčí na východ podél severního okraje Botnického zálivu do města s tajuplným názvem Haparanda. Já mířím na sever, k polárnímu kruhu. Silnice už není chráněna podélným plotem, všude značky se soby nebo losy nebo co to je. Zbývá asi 200 km. Vítek mě varoval, že setkání s takovým zvířetem, to není jako naše lehká srnečka, které potkávám u nás každý večer, když jedu domů. Lišku každý druhý den, zajíce taky obden, alespoň jednu srnku pokaždé. Ať mi nikdo neříká, že nejsou přemnožené. Někdy přemýšlím, že zažaluju nějaké myslivce, protože se nemůžu dostat domů.

Oj, už jsou tady a jsou to sobi, takže bacha a hezky zpomalit. Potkávám je tak ještě třikrát, s ostatními řidiči v protisměru se navzájem upozorňujeme blikáním. Funguje to jako v Česku při měření rychlosti. Nedostanou nás.

Začínám být nervózní, ne kvůli sobům, ale kvůli teplotě. 150 km před polárním kruhem ukazuje teploměr 9 stupňů. Ale nad nulou! Tak hrome, já urazím 2450 km jenom proto, abych se tady opaloval nebo co? Přepověď mluvila o menším oteplení, ale tohle je Palermo! Hodinu po západu Slunce se na silnici vytvořila tlustá vrstva námrazy. Zničeho nic a velmi rychle. Nejprve nechápu, co to je. Zkouším přibrzdit a fakt to klouže. Zastavuji, vystupuji, je pořád teplo. To bílo na silnici je vážně led. Teploměr ukazuje 6 stupňů nad nulou. Jak se ta námraza může udělat? Vysvětluji si to tím, že teploměr má nějakou setrvačnost a že taky úplně dole při zemi je ještě chladněji. Navíc je tady 100 % vlhkost vzduchu, takže se má z čeho tvořit.

Švédsko končí a já přejíždím do Finska. Najednou je všude úplně bílo námrazou. Světla reflektorů se odrazem dostanou mnohem dál. Je to lepší kvůli sobům. Nakonec projíždím asi 30 km úsekem, kde jsou mínus 2 stupně. No konečně, to je na sever od Baltu poprvé, co vidím mínus. Pocit je to dobrý, to není jako když se díváte na stav konta. Avšak ouha, když dorazím na břeh jezera Jarisjärvi, teploměr se zastaví na plus třech stupních. Šmarjá, co bude zítra?

text: Vladislav Ptašnik, foto: Vladislav Ptašnik
web: f20predator.com