Spirit of New Zealand - v druhé polovině


Školním hlášením proběhla zpráva o volném místě na jakousi plavbu jménem Spirit of New Zealand. Toto hlášení bylo počátkem mého velkého dobrodružství, na které se nedá snadno zapomenout.

Na programu pátého dne byl odpočinek od velkých plachet a trochu praxe a tréninku na malých plachetnicích. Do zátoky u Great Barrier Island jsme spustili dvě malé plachetnice a do každé z nich se vešel celý jeden tým. V malých loďkách jsme plachtili sem a tam dle přání kormidelníka nebo dohody týmu a procvičovali jsme si naše schopnosti a znalosti získané na velkých plachtách. Za krásného počasí jsme takto strávili několik hodin a po návratu na loď jsme pouze přesedlali rovnou do raftů a pádlovali směrem ke břehům ostrova.

 

Pádlování zpět k lodi z ostrova Greati Barrier Island nám komplikoval silný vítr.

 

V plánu jsme měli táborák a opékání, proto jsme ještě před setměním museli nasbírat dříví a vše připravit. U ohně se sešla celá posádka lodi a prožívali jsme krásné chvíle pod otevřenou hvězdnou oblohou. Bohužel však klidné počasí netrvalo dlouho a než jsme vše na pláži uklidili, přihnal se silný vítr, který pádlování zpět k lodi hodně komplikoval. Protože našemu týmu připadla ještě noční hlídka, prošli jsme podrobnějším školením právě kvůli nebezpečnému počasí.

Kvůli silnému větru se na lodi dobře nevyspal patrně nikdo a jakmile jsem v pět ráno vylezl na hlídku na palubu, bylo mi jasné, že v noci to muselo být skutečně krušné. Jeden z raftů se patrně zvednul poryvem větru a válel se na palubě zamotaný do lan.

Pěšky po Great Barrier Island

Šestého dne nás čekal pěší výlet po Great Barrier Island. Hned po snídani jsme nasedli do raftů a pádlovali ke břehům ostrova. Když jsem byli všichni pohromadě, pokračovali jsme dále do buše. Cesta se vinula poměrně hustým porostem mezi mohutnými stromy až k našemu cíli, Kauri Dam. Přehrada vystavěná v 19. století z masivních stromů kauri. Vodní dílo již samozřejmě funkční není, přesto z dochovaných částí si lze velice dobře představit jak fungovala.

 

Přehradsa Kauri Dam byla postavena v 19. století ze stromů kauri.

 

Sedmý den ve vlnách

Sedmý den ráno jsme šli přes palubu lodi opět jako první, protože jsme na ten den zastávali službu v kuchyni. Po tolika dnech musím říct, že studená voda se stala již neodmyslitelnou součástí každého rána a na seskok do vody jsem se poměrně i těšíval. Hned po snídani loď vyplula ze zátoky na volné moře a protože foukal dost silný vítr, tak jsme napnuli pouze několik plachet, zbytek osazenstva lodi měl tedy volno.

 

Sítě na přídi lodi jsou umístěny několik metrů nad hladinou.

 

Silné vlny jsme na lodi doposud nezažili, přesto jsem se sebral, připnul do jištění a šel jsem si sednout do sítí na přídi lodi umístěných několik metrů nad rozbouřenou hladinou. Celá loď sebou nepředstavitelně houpá, rozráží vlny a silný vítr metá vodní tříšť přes celou palubu až na záď, to vše pozorujete s pár lidmi, kteří sedí v sítích hned vedle vás a užívají si daný moment stejně jako vy, chvíle k nezapomenutí.

K večeru jsme zakotvili již u břehů Severního ostrova a posádka pro nás měla připravený netradiční program. Soutěžilo se samozřejmě v týmech v různých disciplínách, ve kterých o bizarnost nebyla nouze. Foukání míčků po stole, oblékání mnoha vrstev pláštěnek a další.

Osmého dne ráno se z postele nikomu nechtělo, přesto nás lodní inženýr donutil vstát nastartováním hlučného generátoru. Dopoledne jsme měli na programu vylézt na nejvyšší bod lodi, což byl sen a cíl snad každého mladého člena posádky. Po zdolání několika desítek metrů lan je pohled z výšky téměř třiatřiceti metrů nad palubou naprosto úžasný. Zbytek dne byl ve znamení klidu a pohody, protože se neplachtilo.

Spirit pod velením studentů

K večeru nás posádka odvezla motorovým člunem na nedalekou pláž, abychom si zvolili posádku na další den. Poslední den plavby je totiž den, kdy studenti mají pod kontrolou celou loď a to bez výjimky. Studenti mezi sebou volí kapitána, navigátory, kuchaře a lodní inženýry. Již od začátku jsem měl chuť si pořádně projít strojovnu, takže jsem aspiroval na roli inženýra, do které jsem byl ke svému potěšení ostatními studenty zvolen.

Devátý den ráno jsem musel vstávat o trochu dříve, abych od lodního inženýra převzal starost o generátor a abychom se domluvili na dalších úkonech souvisejících s chodem strojovny. I přesto, že ten den ráno přes palubu do vody nikdo jít nemusel, naskákali jsme tam všichni a s radostí. Bohužel ten den nám vítr příliš nepřál, takže navzdory touhám po posledním plachtění jsem poměrně často musel do provozu lodi a strojovny zasahovat já.

Abychom se vůbec do přístavu v bezvětří dopravili, tak dieselový osmiválec o výkonu 240 koní musel udělat veškerou práci. Asi míli od přístavu jsme zakotvili a předali velení původní posádce. Ten večer jsme ještě zůstali mimo přístav, abychom si užili to pravé poslední pohoupání. Postupně se všech 40 studentů rozloučilo s lodí i sami mezi sebou a všichni jsme si užívali poslední báječné okamžiky.

Poslední den ráno jsme provedli definitivní úklid. Zabalení zavazadel bylo takovou hořkou tečkou za nádhernými deseti dny strávenými na Spiritu. Za těch deset dní jsme se s cizími lidmi spřátelili, naučili jsme se pracovat jako tým, snášet jeden druhého, sdílet nezdar a radovat se z úspěchu. Z lodi jsme odcházeli jako jedna rodina, jako jeden fungující celek a já pochopil podstatu Spiritu, kdy kousek Spiritu zůstává v nás a kousek z nás zůstává na Spiritu. Kde to začalo, tam to také skončilo. V aucklandském přístavu jsme všichni dali sbohem naší milované lodi a odešli plni krásných vzpomínek.