Spirit of New Zealand, zážitek na celý život

Na jaře roku 2008 jsem odjel na Nový Zéland na zahraniční studium na střední škole. Jedná se o zemi nepříliš obvyklou pro studium na střední škole a možná právě proto jsem se pro tuto zemi rozhodl. Mezi zcela jinými možnostmi, které se mi v té době nabízely se mi naskytla jedna, na kterou do smrti nezapomenu...

Školním hlášením proběhla zpráva o volném místě na jakousi plavbu jménem Spirit of New Zealand. V té době jsem o této akci neměl sebemenší tušení, ale řekl jsem si, že by to mohlo být neopakovatelné a jedinečné dobrodružství, tak jsem se přihlásil. Nakonec byla moje účast schválená a potvrzená, takže jsem se mohl začít pořádně připravovat. Na internetu jsem si našel pár důležitých informací a rovněž jsem byl kontaktován samotnou organizací Spirit of Adventure Trust, která má patronát právě nad lodí a veškerou organizační prací.

S plachetnicí k utužování kolektivu

Jak jsem se později dozvěděl od mých kamarádů a známých, tak Spirit of New Zealand je velice atraktivní akce pro mladé lidi mezi 15-19 lety. Tento projekt byl spuštěn někdy v 80. letech minulého století a od té doby probíhá takřka bez přerušení. Bylo mi řečeno, že se jedná o projekt organizovaný pro mládež z celého Nového Zélandu a to za účelem podpoření výchovy mladých lidí, dochází ke zlepšení sociální interakce a posilování sebevědomí zúčastněných velice netradiční formou, společnou plavbou na plachetnici.

Valná většina plaveb trvá 10 dní a zúčastní se jí 40 studentů. Klade se důraz na to, aby na jedné plavbě nebyli dva studenti z jedné školy a je pravidlem, že této plavby se každý může zúčastnit pouze jednou za život. Na loď se obsazuje 40 studentů z různých částí Nového Zélandu, určitou část vždy tvoří zahraniční studenti právě jako já a vždy se jedná. Studenti jsou vybýráni tak, aby polovinu tvořili chlapci a polovinu dívky.

Před samotnou plavbou jsem musel odevzdat prohlášení o zdravotní způsobilosti a čestné prohlášení o fyzické, zvláště plavecké zdatnosti. Nakonec to přišlo, finální potvrzení o mém zařazení do programu s datem plavby.

První den v Aucklandu

Dne 2. června 2008 jsem se vydal do Aucklandu, abych podstoupil toto velké dobrodružství a abych sám sebe překonal. První dojem se pro mě stal absolutně nezapomenutelným zážitkem. Stál jsem tam na molu aucklandského přístavu a doslova civěl na obří třístěžňovou plachetnici, která svou národní identitu nezapřela ani patriotskou černou barvou.

Stísněné ubykace mi přiblížily život námořníků v hisotorii

Charakteristická vůně moře a klidné šplouchání vln o stěny nábřeží všechno dokonale podkreslovaly. V ten moment se s lodí loučila předešlá posádka mladých lidí. Popravdě řečeno jsem příliš nechápal proč je všem tak těžko loď opustit, rozloučit se s posádkou a sami mezi sebou, sem tam i nějaká ta slza ukápla. V tu chvíli jsem neměl sebemenší tušení, proč se tohle všechno děje, ale měl jsem ten pocit, že to při příštích deseti dnech pochopím.

Když veškerý rozruch ustal, došel jsem se přihlásit do nedaleké kanceláře, odkud jsem se odebral přímo na palubu lodi. Brzy se u lodi ukázali i další studenti, kteří měli být na stejné plavbě jako já. Všichni jsme se ohlásili u mladé kadetky a každému bylo přiděleno číslo lůžka. Po sestoupení do podpalubí mi bylo jasné, že příštích několik dnů budu žít s dalšími 19 lidmi v jedné kajutě o velikosti většího mikrobusu.

Dokud nás tam bylo pár, tak jsme se zběžně seznámili a já se pustil do ládování věcí do šuplíku o velikosti 40×50×60cm, což skutečně není mnoho prostoru pro oblečení do novozélandské zimy trávené na moři. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo čelil stejnému šuplíkovému problému, takže jsme okamžitě měli o zábavu postaráno.

První večer jsme ještě zůstali v přístavu a čekali na další studenty, kteří měli přijet ráno. Na lodi nás ten večer nebylo snad ani dvacet, takže jsme měli možnost se v klidu seznámit a popovídat si. Na lodi byli mladí lidé z celého Nového Zélandu a rovněž dva němečtí studenti, takže jsem byl rád, že nebudu mezi samými domorodci tak úplně sám. Byl to vskutku kouzelný večer, seděli jsme na palubě té nejzvláštnější a nejkrásnější lodi celého přístavu a hleděli na nádherně rozsvícený Sky Tower.

Hned první noc mi došlo, že toto bude ta opravdová balada pro námořníka. Rozložitelné plátěné lůžko zvané "bunk" o šíři ramen a délce cca 170 cm s prostorem nad vámi tak akorát pro zvednutí hlavy. Já jsem se na lůžko vešel tak akorát, avšak dost nepatřičných přívlastků padlo z úst Maora o výšce téměř 195 cm, který musel spát s pokrčenýma nohama v dosti nepohodlné poloze. V deset hodin se vypnul lodní generátor, světla zhasla a jediné co nám do tmy svítilo byly hvězdy skrze kulatá lodní okénka těsně nad hladinou vody ...